Zákaz kopírování všech příběhů!!!
Všechny reklamy dávejte do komentů ZDE!

Září 2012

Ztracená

26. září 2012 v 17:18 | Půlnoční Víla Lea |  Příběhy
Anotace: Snad se bude líbit. Napdlo mě to úplně náhodou, stejně jako většina povídek. Jako u všech příběhů platí že nekopírovat ani se zdrojem.

Sledovala jsem modrou vážku, jak přelétává nad rybníkem. Voda se ve svitu slunce třpytila jako diamant. Seděla jsem v trávě, a naslouchala líbezným písním větru. Přejela jsem lehce rukou po stéblech trávy, která mě na dlani jemně zalochtala.
,,Je tu krásně že.'' ozval se vedle mě známý hlas.
,,Ano…víc než to…'' odpověděla jsem tiše, aniž bych odtrhla pohled od barevných kvítků v mé dlani. Pomalu jsem otočila hlavu. Dříve jsem si myslela, že jsem její tvář naprosto zapomněla. A možná jsem to tak i chtěla. Možná bylo lepší předstírat, že nikdy neexistovala, než se utápět v nekončícím smutku. A teď tu přede mnou seděla. Vypadala trošku jako z nějakého filmu. Měla na sobě hnědé šaty s krátkými rukávy a sukní po kolena, a přes ně umazanou zástěru, která už dávno ztratila svou bělost. Světle zrzavé vlasy, měla svázané v červeném šátku. Vypadlo to, jakoby každou chvíli měl šátek prasknout. Látka zakrývala minimum vlasů, a ty nejkratší a nejjemnější prameny jí trčely ze všech stran hlavy. Všimla jsem si, že o kus dál leží v trávě hadrová panenka s knoflíkovým očima, a s vlásky z vlny. Byla oblečená podobně jako ,,ona.'' Až na to, že její vzhled doplňoval čokoládově hnědý bonet, se zavazováním na černou stužku pod krkem. Už byla dost pochroumaná. Místy se jí párala nějaká část těla, nebo měla roztržené šaty.
Dychtivě mě pozorovala svýma hnědočervenýma očima. Nemohla jsem si vzpomenout na její jméno. Už je to tak dávno. Když se tu poprvé přede mnou zjevila, měla jsem co dělat abych neutekla. Ten okamžik si pamatuji do sebemenších detailů. Přece jen, byla to asi jediná událost, která se tu stále neopakovala. I když, i tenhle okamžik tu ,,věc'' připomínal. Neseděla jsem právě na tomhle místě, když se to stalo? Nepozorovala jsem vážky jako dnes? To sama nedokáži odhadnout, stejně jako dobu, jak dlouho tu už vlastně jsem. Někdy mi to připadá jako pár minut, a někdy jako celý měsíc. Zdá se, že ať se hnu kamkoliv, vždy skončím u tohohle jezírka. Chodím snad stále v kruhu, a nebo je to tu všechno stejné? Ponořila jsem se do svých myšlenek, snažíc si vzpomenout na její jméno, protože jestli to je to, co mě dostane z tohohle pekla, tak to co nejrychleji podstoupím.

,,Pojď Arriadne! Koukni jak je venku hezky. Co myslíš že ti ta voda udělá?'' dobírala si mě jako vždy. I přesto že jsem byla o rok starší, vždy se nade mě povyšovala. A aby ne. Já hold postrádala tu nekonečnou odvahu, a chuť vyhledávat samé problémy.
,,Řekli nám přece, že nikam nesmíme.'' řekla jsem jí. Začala se smát.
,,Prosím tě. Nemusí o tom vůbec vědět. Budeme tam jenom chvíli. Víš jaký je to přece krásný pocit.'' přesvědčovala mě dál. Nakonec jsem ke své smůle souhlasila.
,,Ale jenom na chvíli.'' Div že nezačala skákat radostí. Vběhla do předsíně, vklouzla do holinek, a vyběhla do deště. Udělala jsem totéž. Za chvíli jsme už obě skákali z jedné louže do druhé, a hrály si v bahně. Nějak jsme nedomyslely, že toho jak jsme špinavé si rozhodně všimnou. Ale v té chvíli nám to oběma bylo úplně jedno. Dokonce i já jsem ztratila hlavu.
,,Koukej se! Bahnová skluzavka?'' zavolala na mě, a dřív než jsem jí stihla zastavit, už se rozeběhla. Možná by se nic nestalo, kdyby jí naše matka nevyrušila.
,,Co tady proboha děláte! Emily!'' zakřičela na ní. A pak se to stalo. Emily se otočila, noha jí uklouzla na blátě, a ona se skácela k zemi. V prvních pár vteřinách mi ani nedošlo, že se nehýbe. Poté co jsme jí dovezly do nemocnice, nám oznámili, že nic nemohli dělat. Při tom pádu si zlomila vaz. Od té doby jsem se ještě víc uzavřela do sebe. Stále jsem si to dávala za vinu. Já byla ta starší. To já jí neměla dovolit, aby si šla v takovém lijáku hrát ven. Za všechno jsem mohla jenom já.

Zprudka jsem otevřela oči. Už jsem věděla jak se jmenuje.
,,Proč tu stále jseš?'' zeptala jsem se jí. Emily se uchychtla.
,,Protože čekám na chvíli, kdy budeme moct být zase spolu…sestřičko.'' řekla přeslazeně. Stoupla jsem si na nohy, a rozeběhla se pryč. Z dálky jsem slyšela její hlas.
,,Tomu neutečeš!'' křičela na mě. Ale já i přesto běžela dál a dál, a najednou jsem zahlédla most. Byla jsem už v půlce, když rupla lana, a já spadla do jámy. Padala jsem a padala. Cítila jsem se jako Alenka, když padala králičí dírou. Místo ale, aby kolem mě byla tma, bylo všude bílo. Jako bych ani neměla kam padat. Jakoby nic neexistovalo. Najednou jsem dopadla na studenou zem. Poté co jsem vstala, všimla jsem si, že na obou stranách dlážděná cesta končí necelý metr ode mě. Udělala jsem pár kroku, a ta cesta, jakoby dorostla, ale když jsem se podívala dozadu, dlaždice, které tam ještě předtím byly, mizely v nicotě. Rozeběhla jsem se. Nevěděla jsem kam vlastně, ale co nejdál od Emily. Stále se mi v hlavě ozýval její hlas. Najednou jsem zahlédla bránu. Přímo za ní jsem viděla mou mámu, jak sedí u nemocniční postele.
,,Mami!!!'' zavolala jsem na ní co nejhlasitěji. Odpovědí mi byla jen má ozvěna. Ale ona ani nezvedla hlavu. Honem jsem se rozeběhla. Čím víc jsem ale běžela, tím víc se brána vzdalovala. Brzy jsem se unavila, a spadla na kolena. Nemohla jsem dál. Srdce mi zběsile bušilo, že jsem měla strach, že se snad nadobro zastaví. Ještě že nemám astma. Na jazyku jsem ucítila slanou pachuť. Plakala jsem. Honem jsem si otřela slzy. Když jsem zvedla hlavu, nade mnou se tyčila Emily, a na tváři měla samolibý úsměv.


Seděla jsem u její postele, a držela jí ruku. Bylo toho na ní tolik. Potom co ztratila Emily se úplně zhroutila. Přestala se učit, a s kýmkoliv se bavit. Jednou jsem jí přišla probudit do školy, ale ona už nešla probudit. Ale mrtvá být nemohla, protože dýchala. V nemocnici jsme zjistily, že upadla do kómatu. Už to jsou tří měsíce, a zatím žádné zlepšení. Stále tu leží jako mrtvá, až na občasné výkyvy. Najednou přístroj krátce pípnul. Lehce jsem zvedla hlavu, a jako vždy ve mně svitla malá jiskřička naděje. Ale i teď to nic neznamenalo.

Frankweenie

11. září 2012 v 7:02 | Půlnoční Víla Lea |  videa
Tak další film od mýho oblíbenýho režiséra. Už se těšíte?


Zase po dlouhé době jedno vílí video

10. září 2012 v 16:27 | Půlnoční Víla Lea |  videa

Nový trailer na 2.řadu OUAT

10. září 2012 v 16:17 | Půlnoční Víla Lea |  videa
V tomhle traileru je už vidět o moc víc scén z nové řady. Už se nemůžu dočkat, vypadá to fakt dobře.


Další z mnoha videí

10. září 2012 v 14:50 | Půlnoční Víla Lea |  videa
Omlouvám se, že tu teď moc nejsem, ale nějak pořád nevim, o čem psát. Mám teďka to období, kdy koukám jenom na videa :D. Našla jsem tohle, a protože podzim je moje oblíbené roční období, tak se mi to hned zalíbilo.


Krásná hudba

8. září 2012 v 15:55 | Půlnoční Víla Lea |  videa
Tohle video teďka poslouchám nějak často. Ta hudba je opravdu nádherná.


Růže

5. září 2012 v 19:19 | Půlnoční Víla Lea |  Básně
Tak tady je další pokus o básničku. :D
Paprsky slunce laskají její líce,
ona se zardí, jako čerstvě vyrostlá růže.

Jako bájná siréna čeká na svou oběť,
pod pomíjivou krásou, se skrývá trnitý oštěp.

S touto kráskou je spojena spousta pohádek,
ať už je to Růženka, která usnula na sto let,
nebo Zvíře, kterému odpočítávala čas v kletbě.



Květiny osudu

3. září 2012 v 18:36 | Půlnoční Víla Lea |  Příběhy
,,A je to!'' zaradovala jsem se, a ještě jednou si prohlédla svou práci. V rukou jsem držela precizní věnec z květin. Až na to, že byl velký asi jako kolo od kola, a navíc byl o moc širší než normální věneček. Prsty jsem opatrně přejela po každé květině. Od začátku, až do konce, po obvodu kruhu. Moc dobře jsem rozpoznávala, kde je vlastně v té spleti barev začátek. Byla to malá, nepatrná konvalinka, dokonale skrytá mezi tím vším kvítím. Dlouhou dobu tu přede mnou rostla, a já ji, stejně jako všechny květiny na této louce opečovávala. Čekala pouze na chvíli, kdy začnu vytvářet její život. Po každé, když jsem se dotkla nějaké okvětního lístku nebo stonku, projela mnou elektřina, a v hlavě se mi promítl jasný obrázek nějaké osoby, vzpomínky či emoce. Po každé když jsem dokončila nějaký věnec, rozesmutnilo mě to, protože jsem se musela rozloučit s něčím, na co jsem se za tu dobu upjala. Moc dobře jsem věděla, že za čas květiny uschnou stejně jako život člověka, a já budu stále utvářet nové příběhy. Takový je můj život. Věčně jen vytvářet příběhy jiných. O samotě, na této louce. Smutně jsem si povzdechla, a odhrnula si z obličeje pramen mých zářivých, kudrnatých zrzavých vlasů. Opatrně jsem věnec položila na hladinu řeky, která tekla opodál, a sledovala další mé dílko, jak pokojně pluje na řece života, dokud nezmizí za zatáčkou, a navždy mi zmizí z dohledu.

Zvedla jsem se z klády spadlého stromu, a zahleděla se na slunce. Nikdy tu nepršelo, ani nesněžilo, dokonce se tu ani nestřídal měsíc se sluncem. Prostě slunce jen stále zářilo uprostřed oblohy, a házelo všude kolem své paprsky, a tím urychlovalo růst mých rostlin. Už ani nevím, jak dlouho tu jsem. Čas tu běží o moc jinak než kdekoli jinde. Než jedna květina vyroste, trvá to pár hodin. Na zemi je to devět měsíců. Ale zase ten čas, který trávím vitím věnce, je na zemi jen pár minut. Tak ráda bych odsud odešla. Ale počkat! Co mě tu vlastně drží? Rozeběhla jsem se vstříc lesu, bráně do jiných světů. Už jsem ho měla nadosah, když vtom se zjevila se přede mnou Eliza, má múza, a zároveň mé prokletí. Sladce se na mě usmála.

,,Kam pak to jdeš?'' zeptala se mě.

,,Jdu odsud pryč! Už mě to tady nebaví!'' řekla jsem jí narovinu. Eliza se rozhlédla po rozkvetlé louce, a pak svůj pohled stočila zpátky na mě.

,,Ale tohle není na tobě. Ty prostě tohle dělat musíš. Nemáš na výběr.'' řekla mi naprosto klidně. Rozlil se ve mně neuvěřitelný vztek, a už jsem byla připravená ho vyplavit ven, když v tom se výraz v Elizině tváři změnil. Klidný, konejšivý úsměv, nahradil úsměv škodolibý.

,,Možná ti pomůže tohle.'' řekla ještě před tím, než mě prudce dloubla do ramene, až jsem se zapotácela. Ani jsem nestihla uhnout. Co by jiní lidé dali za tolik inspirace. Ale pro mě je to to jediné, co mě drží v tomhle vězení. Rozeběhla jsem se ke kládě, a začala vít další věneček. Jen z dálky jsem slyšela Elizin hlas.

,,Je to jen pro tvé dobro. Ty sem patříš.'' řekla rázně, a pak se tiše zachichotala. Poté následoval už jen jemný závan větru, jak zmizela. Mně se ale v hlavě objevoval další příběh, a do nového věnečku jsem stále přidávala další a další květiny. To nutkání bylo neuvěřitelné, nemohla jsem přestat. Taková byla síla inspirace…




Komenty za srpen

2. září 2012 v 11:26 | Půlnoční Víla Lea |  Informace
Tak po dlouhé době se zase začala má múza ozývat, a pěkně mi vynahrazuje ty dva měsíce, kdy asi byla na dovolené. Nejspíš teď sem budu dávat samé nové příběhy. Zítra se jde zase do školy. Tak tady jsou další součty komentů.

Hidatsenka-1
Veryy-3
So3ra-2
Ella, ellaveci-1
Deru-3
Odyssey-0

Dávej pozor na to co si přeješ...

2. září 2012 v 11:17 | Půlnoční Víla Lea |  Příběhy
Poposedla jsem si na zledovatělé lavičce, na které jsem už tak dlouho seděla. Zachumlala jsem se ještě víc do bundy, která mě i přesto nechránila před mrazem. Z nebe se líně snášely sněhové vločky. Už jsem téměř nevnímala, jaká mi byla zima. Zahleděla jsem se na své nohy. Zastesklo se mi po dobách, kdy jsem jima mohla houpat ve vzduchu v rytmu melodie, kterou jsem znala jenom já. Už poněkolikáté jsem se je zkusila rozhoupat. Nohy se mi ale zasekly o zasněženou zem, a dál se jen tak o ní šoupaly. Povzdechla jsem si. Co bych dala za to, abych vrátila čas.
,,Nad čím přemýšlíš?'' ozval se náhle vedle mě tichý hlas. Vyděšeně jsem sebou škubla, a otočila hlavu. Vedle mě seděla malá holčička s hnědými vlasy, a skelnýma očima upřenýma přímo před sebe. Nikdy v životě jsem jí neviděla, proto mě tak překvapilo, když na mě promluvila. A ještě víc mě překvapilo že, jsem se tak lehce rozpovídala.
,,Nad tím, jak moc bych si přála vrátit čas.'' Holčička ke mně obrátila pohled. Rozhodně výraz neměla jako malé dítě. V očích, které podtrhovaly temné kruhy, jí poblikávaly jiskřičky šílence, a mrtvolně bílá kůže, i v té tmě nepřirozeně zářila. Mastné, tmavě hnědé vlasy jí zplihle visely podél obličeji. Nervózně jsem si poposedla. Jak se sem vlastně dostala, a kde má vůbec rodiče? Vstala jsem, a byla připravená odejít.
,,Nechoď pryč!'' zaslechla jsem za sebou zoufalý hlásek. Otočila jsem se.
,,Je rozbitý.'' zašeptala dívka téměř neslyšně, aniž by odtrhla pohled od té věci, kterou křečovitě držela v rukou. Až po bližším prozkoumáním jsem zjistila, o co se vlastně jedná. Byl to malý plyšový medvídek, který měl všechny chlupy slepené bahnem. Nejspíš si toho už musel protrpět hodně. To ale nespíš dívence nevadilo tolik, jako to, že mu chyběla ručička.
,,Můžu?'' zeptala jsem se jí, a natáhla ruce. Holčička mi opatrně položila medvídka do dlaní, jako by byl ze skla.
,,Dokážete to spravit?'' zeptala se mě, a otočila ke mně svůj tvrdý pohled. Z jejího hlasu bylo cítit tolik smutku, ale na jejím obličeji se to ani trochu neodráželo. Jako by za ní mluvil někdo jiný. Nejistě jsem si prohlédla nejprve medvídka, a pak utrhnutou ručičku, ze které vykukovala vycpávka. Vytáhla jsem z tašky šiťíčko, a začala přišívat ruku k tělu. Dívka mě celou dobu bedlivě sledovala. Nemusela jsem se dívat, abych to věděla. Po chvíli jsem konečně nit ustřihla. Po celou dobu mě její pohled na sobě pěkně pálil. Holčička si ho ode mě vzala stejně opatrně, jako když mi ho podávala. Nejprve si ho celého prohlédla, a teprve pak si pečlivě prohlédla mou práci na medvídkově paži, jako by to snad dělala každý den, a já jen skládala nějakou zkoušku. Nervózně jsem jí sledovala. Nemohla jsem se prostě pohnout. Jako bych potřebovala její svolení. Když dívka usoudila, že jsem to přišila správně, opět na mě pohlédla svým ledovým zrakem, až mě zamrazilo. A pak se mě ledabyle zeptala.
,,Co by sis přála, kdyby si měla jedno přání?'' Tahle otázka mě vyvedla z míry. Její pohled ale jasně říkal, že to myslí vážně. Trpělivě mě rentgenovala očima, a přitom stále hladila špinavou hračku.
,,Už jsem to řekla. Chtěla bych vrátit čas, abych byla zase malá.'' přitom jsem svůj pohled zaměřila na své ruce v klíně, jenom abych se nemusela střetnout s jejím pohledem.
,,Jsi si jistá?'' zeptala se mě ještě. Na chvíli jsem se nad tím zastavila, ale nakonec jsem nejistě přikývla, jako bych já byla ta mladší. Byla jsem si celkem jistá, že se dívka pousmála.
,,Dávej pozor na to, co si přeješ.'' pronesla tajemně. Otočila jsem hlavu, abych se jí zeptala co tím myslí. Najednou ale všechny okovy bezmoci jakoby opadly. Na místě, kde ještě před chvíli seděla, nebylo nic. Jen prázdné místo na lavičce.
,,To se mi to všechno jen zdálo?'' zeptala jsem se sama sebe nahlas. Ale jehla v ruce, popíchané prsty, a ruce od bláta jasně prozrazovaly, že se to opravdu stalo. Zatřepala jsem se smíchem hlavou, a vstala. Po cestě domů jsem to všechno vypustila z hlavy, jako by to nic neznamenalo. A to byla má chyba…
Doufám že tento blog ještě někdy navštívíš.