Zákaz kopírování všech příběhů!!!
Všechny reklamy dávejte do komentů ZDE!

Prosinec 2012

Fáze Luny

30. prosince 2012 v 21:53 | Midnight |  Informace
Možná jste si všimli, že jsem sem přidala fáze Luny. Stejně to má i paní Štulcová na svém blogu o knize Rafaelova škola TADY.
Doufám že vám to pomůže protože mně jo :D. Konečně to nebudu muset hledat v kalendáři.

Vidina v ledu

29. prosince 2012 v 20:26 | Midnight |  Příběhy
Tak snad se vám moje nová povídka bude líbit.


Přitáhla jsem si ještě víc kabát k tělu, a přidala do kroku. Dneska je Štědrý den. Letos to je divná zima. Ráno mě nepřipravenou zastihl pořádný déšť, ale ani ten mi nezabránil, abych se šla projít. Teď se už z nebe snášejí vločky, jako by příroda snad zmáčkla špatný knoflík, a místo sněhu před chvílí vypustila vodu. Rozhlédla jsem se. Místo obvyklého nánosu sněhu byla tráva kolem jen lehce namrzlá. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, a zahleděla se na rybník, kterého od okolního světa oddělovala jen tenká vrstva ledu, průsvitná jako sklo. Vybavily se mi vzpomínky na zimu, když jsem byla ještě malá.
Hrozně ráda jsem vylamovala led z vody, a skládala z úlomků překrásnou plochu na trávě, které jsem říkala zrcadlo. Ani nevím proč jsem to tak pojmenovala. Vždyť led nic nezrcadlí. Všichni ostatní nad tím jen kroutili hlavou, pro ně to byl jen kus zmrzlé vody. Pro mě to ale bylo něco krásného. Hodně času jsem trávila tím, že jsem do toho poskládaného zrcadla jen tak hleděla. Dokonce si pamatuju, že jsem tam jednou i něco zahlédla. Byl to nějaký stín. Jakoby ta postava ani neměla žádný tvar. Jediná věc na ní dobře rozpoznatelná byly její oči. Byly černé jako jíl, a místy v nich probleskávalo nějaké světlo. Bylo to to nejděsivější co jsem kdy viděla, ale i přesto jsem od nich nemohla odtrhnout oči. Jako by mě pohlcovaly, a stahovaly stále víc dolů. Pak se najednou té osobě zhmotnila ruka, a natáhla se ke mně. Když už to vypadalo, že projde skrz zrcadlo, jako by mě najednou někdo osvobodil. Už jsem se mohla zase hýbat. Utekla jsem rychle za mamkou. Když jsem se ale s ní zase vrátila k zrcadlu, nic tam nebylo. Konejšivě mě pohladila po vlasech, a uklidnila mě, že se mi to asi jenom zdálo. Tu noc jsem měla strašlivé noční můry. Probouzela jsem se v noci s křikem, a usínala se strachem, že zase uvidím tu tvář. Když to v jednom kuse trvalo už týden, odhodlala jsem se zakročit. Zničila jsem to zrcadlo, a střepy ledu naházela do vody. Sny jako kouzlem ustaly. Dokonce se mi podařilo na tu příšeru zapomenout. Tedy skoro. Pohřbila jsem jí do nejzažších částí mých myšlenek, aby už nikdy nevyplula na povrch. V poslední době mám ty sny zase. Nevím proč, ale tuším něco velkého.
Došla jsem až na konec mola rybníka. Sehla jsem se do dřepu, a zahleděla se do vody. Špičkama prstů jsem s jemně dotkla ledu. Jako ve snu jsem vylomila kus ledu, a naklonila se nad hladinu rybníka. Najednou jsem to tam zahlédla. Jeden pár těch temných očí. Rychle jsem zamrkala očima s myšlenkou, že se mi to jen zdá. Ale vidina tentokrát nezmizela. Nemohla jsem se pohnout. Byla jsem naprosto spoutaná tím pohledem. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že se k vodě stále přibližuji. Jedna moje část chtěla utéct, ale ta druhá se chtěla té věci dotknout. Když už jsem byla tak blízko, že jsem se téměř špičkou nosu dotýkala ledové vody, vše se na zlomek sekundy zastavilo. Vločky ztuhly uprostřed své poutě směrem k zemi a drobné vlnky na hladině rybníka tvořené mým dechem se zastavily jako ve filmu. Byla to ukrutná doba. Jen čekání na smrt. Události v dalších chvílích byly tak rychlé, že mi připadalo, že se má duše rozdvojila, a to vše jak prožívám, tak se na to zároveň dívám i zpovzdálí. Něco po mně hmátlo rukou. Ani jsem nestačila zareagovat, a už jsem byla pod vodou. Až teprve tam jsem si uvědomila, že bych se měla bránit. Zmítala jsem se co to šlo, ale ta ,,věc'' měla neuvěřitelnou sílu, a můj zimní kabát, který ihned nasákl vodou mi to nijak neulehčoval. Na malou chvíli jsem už byla téměř nad hladinou. Když jsem chtěla vyskočit z vody na něco jsem narazila. Byl to led. Led, který tu ještě před chvíli nebyl, a který rozhodně byl tak tenký jako ten předchozí. Bušila jsem do něj, a snažila se ho prolomit. Má noční můra, mě pevně chytla kolem kotníku, a stáhla mě ještě víc dolů. Marně jsem se snažila nehty zadrhnout o hladký led. Podařilo se mi toho někoho kopnout. Byl to divný pocit. Jakoby mi noha projela rosolem. Na malou chvíli jsem ale byla volná. Dřív ale než jsem stihla něco udělat, stín mi pevně objal kolem mých obou nohou, a stáhl mě ještě víc pod hladinu. Snažila jsem se aspoň trochu zapřít rukama, ale nemělo to žádný smysl. Cítila jsem, jak se mi hrdlo pomalu stahuje. Tohle je opravdu konec? Byla jsem už tak hluboko, že jsem ani nevěděla kde je nahoře a kde dole, i kdybych se mu vymanila, z nedostatku kyslíku, bych nejspíš cestu ven nenašla. V mém smíření mě utvrdily ještě jeho oči. Jakoby říkali, že už to nemá cenu. Přestala jsem se zmítat. Jen jsem mu zpříma hleděla do očí. Vůbec mě nezajímalo, že už nemůžu dýchat. Poslední věc, kterou jsem viděla, byl široký úsměv těsně pod těma temnýma očima. Připomnělo mi to kočku Šklíbu z Alenky v říši divů. Dřív než jsem naprosto ztratila vědomí, jsem se na tu postavu usmála.

Znovu doll anime

28. prosince 2012 v 13:33 | Midnight |  Články
Zase jsem začala koukat na Rozen maiden. Když jsem na to koukala naposledy, zkoukla jsem jenom první řadu, a na tu druhou se už nějak nedostalo. Teď tedy když píšu tu povídku o oživlých panenkách, tak jsem si na to vzpomněla. Škoda že to je tak neznámý. Ale zase sem to našla rychleji než minulí rok. To jsem jenom hledáním strávila tak půl hodiny. Tady máte opening k druhé řadě. Myslím že sem vám jí sem někdy dávala, ale nepamatuju si kde.





Vánoce

25. prosince 2012 v 11:57 | Midnight |  Články
Tak jak jste se měli o Vánocích? U mě to proběhlo tak nějak normálně. Upřímně, i když jsem věděla že jsou Vánoce, nějak mi to úplně déšlo až večer. :D Dostala jsem druhý díl Rafaelovy školy (už jí mám rozečtenou), a čtvrtý díl mangy Death Note (tu už mám dočtenou). Nakonec jsem udělala dobře že jsem si jí nekoupila sama. Potom už budou jen dva díly. Pátej díl už vyšel, a šestej, poslední vyjde v lednu následujícího roku. Jsem si až teď všimla, že Tance nág (druhý díl Rafaelovy školy) je o moc hubenější než Vílí křídla (první díl). Snad ten třetí díl který ještě nevyšel bude pořádná bichle jak to je na blogu. :) Sice by byla o moc dražší, ale stála by za to. Ideální knížka pro mě. Aspoň by mi nějakou dobu vydržela.


Tak tady jsou ty Tance nág,


tady jsou tak pro srovnání obálky prvních dvou dílů,


a tohle je čtvrtý díl Death note, kde se už docela hodně objevuje Misa. Už mi tam dost leze na nervy. Rem je fajn, ale na Rjúka nemá. :D

Dívka kterou opustila múza

24. prosince 2012 v 17:09 | Midnight |  Příběhy
Tak se mi konečně podařilo dopsat tuhle povídku. Napište mi jestli se vám líbí. V sobotu vám sem přidám další. Je to jisté už jí mám hotovou, užijte si ty dnešní Vánoce.




Někteří lidé potřebují múzy čistě jenom pro inspiraci. K tomu také múzy jsou že. K inspiraci. Lidé díky nim můžou vymýšlet neuvěřitelné věci. Mohou dokonce vytvářet i nové světy, a v nich postavy a jejich životy. Někteří, ale inspiraci nepotřebují jen k tomu, aby mohli jednou prostě utéct od té tvrdé reality. Co kdybych vám řekla, že existují lidé, které kdyby nebylo múz, jejich srdce by se hodně rychle zastavilo. Na druhou stranu, kdyby nebyli tito zvláštní ,,lidé''múzy by nejspíš také zmizely.



Podívala jsem se do dáli. Dříve, když jsem toto udělala, mohla jsem vidět zelené kopce, na vrcholcích lehce poprášené sněhem, a klikaté cesty, které se ztrácely v útrobách hor. Když jsem vyšplhala na strom, mohla jsem na tím vším zahlédnout ještě azurovou plochu, která se místy zelenala. Byla vždy nádherná. Když ve dne svítilo slunce, díky jeho doteku se moře rozzářilo těmi nejroztodivnějšími barvami, a když naopak v noci svítily na nebi hvězdy, měsíc se vždy letmě dotkl vodní hladiny, a vlnky se hned začaly předhánět která z nich bude krásnější než hvězda a nebo samotná luna. I když jsem sama toto moře s písečnou pláží vymyslela, nikdy jsem neměla dostatek času, abych uskutečnila k němu cestu. Bylo tak daleko. Stále jsem to odkládalo. Měla jsem přece tolik času, celou věčnost. Teď už to moře nikdy neuvidím. Na místě kde bylo, se shlukovala hustá mlha, a šedá, nebezpečně vyhlížející mračna. Co by se asi stalo kdybych se tam vydala? Přepadla bych přes okraj, a nebo snad se rozplynula. To byl jen zlomek z otázek, které se mi hýřily hlavou toho dne, kdy si Nicota začala ukousávat z mého světa. Myslela jsem si že blouzním, ale dalšího dne bylo slunce schovaná za oblaky, a z nebe se začal snášet sníh. Obvyklé teplo na které jsem byla zvyklá vystřídalo mrazení kruté zimy. Jako první začaly mizet osoby se kterými jsem sdílela tento svět, poté zvířata, a až pak se začaly rostliny měnit. I na mně si Nicota vybrala svou daň.

Jednoho dne jsem si všimla, že mě nepálí oheň, a že mi vlastně ani nebyla zima. A stále se to zhoršovalo. Brzy jsem i slyšela a cítila míň než obvykle, a když jsem si myslela, že se můžu spoléhat jen na svůj zrak, i on mě zklamal. Mývala jsem děsivé halucinace, ve kterých jsem viděla členy své rodiny celé od krve jak mi vyčítají můj odchod. Velmi často ve mně hlodal pocit, jestli to náhodou není skutečnost. Divím se, že jsem se ještě nezbláznila. Ze zbytků svých sil jsem zkusila vytvořit pod tou pokrývkou sněhu sedmikrásku, abych aspoň ještě viděla že není vše ztracené. Nic se ale nestalo. Je to už dlouho, kdy mě Nicole naplnila inspirací. Bez ní nezmůžu nic stejně jako ona nezmůže nic beze mě. Copak na mě už úplně zapomněla? Vím že má na starost více lidí, ale může se opravdu stát, že múza zapomene na jeden svět který jí byl svěřen? Tomu jsem odmítala uvěřit.

,,Nic se neděje. Ona se vrátí.'' uklidňovala jsem se šeptem, i když mi můj hlas zněl jako škrábání nehtů po tabuli. Čistočistá lež. Chtěla jsem popadnout svou dýku, ale nedokázala jsem to. Má dlaň hladce projela rukojetí. Posadila jsem se, a zblízka si jí prohlédla. Tam, kde jsem dříve rozpoznávala žíly, nebylo nic. Zvedla jsem ruku proti světlu. I v tom matném světle, bylo jasně vidět jak je má dlaň průsvitná. Brzy zmizím i já. Navždy pohřbená i s mým světem. Opět jsem si lehla do sněhu, který se už ani teď nedal nazývat sněhem. Nebyl ani chladný, ani mrazivý, ani prašný, ani mokrý. Spíš jen nějaký kus oblaku, který jen čeká na vhodnou chvíli, kdy se rozplyne.

Najednou jsem začala pomalu cítit, jak mi začínají ochabovat ruce a nohy. Zavřela jsem oči, abych to nemusela sledovat. Po ukrutné době, kdy jsem si už byla jistá, že se Nicole už nikdy nevrátí, a nebo v nejhorším případě že je mrtvá, se začalo dít to, na co jsem se v posledních minutách k mému překvapení i těšila. Ten mrak pode mnou začala mizet. Začala jsem se mírně propadat, a brzy jsem jen tak letěla vzduchem. Jestli se tomu tedy tak dalo říkat. Z posledních sil jsem lehce pootevřela oči. Špičky mých prstů se začaly měnit v bílý písek, a mé dříve tmavě hnědé vlasy, se nepokojně nade mnou svíjely jako hádci, a měnily se v hustou mlhu. Nestihla jsem toho vidět víc, protože se mi najednou oči sami od sebe zavřely. To nejspíš mi začal mizet i můj obličej. Už mi zbývaly jen mé myšlenky, ale i ony začaly po krátké chvíli mizet. I přesto, že jsem s tím vším byla už smířená, jsem si v návalu paniky snažila aspoň udržet vzpomínku na rodinu. Držela jsem se jí zuby nehty, jako by to bylo to jediné co mě ještě na tomhle světě drželo. Bylo mi jasné že nedokáži odolávat věčně. Jakmile jsem se pustila i svého posledního zádržného bodu, chvíli jsem se jen tak vznášela v prostoru. Tedy aspoň to co ze mě zbylo.



Hned poté co bylo z dívčiných myšlenek vymazáno vše co si tam za svůj krátký život stihla uložit, proměnila se v chladnou mlhu, kterou rozfoukal vítr do všech stran, a která navěky zmizela, s prvními slunečními paprsky.


Desátý díl Once upon a time

23. prosince 2012 v 18:45 | Midnight |  videa
Nemůžu si pomoct, ale prostě sem to promo musím dát. Hrozně se mi líbí. Nemůžu se dočkat té desáté epizody druhé řady, která bude v lednu. Podle všeho bude mladou Coru hrát Rose Mcgowan, kdo neznáte podle jména tak hrála třeba Paige v seriálu Čarodějky. Jsem na ní hodně zvědavá, i když si jí moc jako Coru neumim představit. Do komentů mi napište, jestli se vám tohle promo taky tak moc líbí jako mně. :) Nejde mi sem ale dát, tak si budete muset kliknout ZDE, opravdu to stojí za to.

Změněná přezdívka

20. prosince 2012 v 15:52 | Midnight |  Informace
Tak mi to nedalo, a nakonec jsem se teda rozhodla, že články budu přidávat pod přezdívkou Midnight. Už mě tamta přezdívka pěkně štvala. Ty kteří na můj blog zavítali poprvé, jsem to pořád já. U minulých článků nebudu přezdívku měnit (to bych se dřív dočkala dalších Vánoc), tak aby jste si nemysleli že po mně někdo blog přebral. Příští sobotu se můžete těšit na novou povídku ,,Vidina v ledu''. Tu ,,Smlouvu s duchem asi nakonec nedopíšu (stejně by asi nestála za nic) a u tý další povídky jak zybde čas. Teďka čtu zase od začátku ,,Hvězdný prach'' kvůli čtenářskýmu deníku (mohly jsme si knížku vybrat), takže nemám moc času na psaní. Ale kdyby mě něco napadlo tak vám to sem dám.

Nové affs

19. prosince 2012 v 18:31 | Půlnoční Víla Lea |  Informace
Jak jste si jistě všimli (někteří) tak mám nová sbéčka. Trochu jsem to projela, a vymazala ty kteří svůj blog už zrušili. Akemi a Katsumi píší převážně o anime. Jsou tam různé jejich kresbičky, povídky a i básničky. Obě dvě je znám osobně (chodim s nima do školy). S Katsumi jsem měla dříve tenhle blog, ale ona je hold taková, že u jednoho blogu dlouho nevydrží, a hned si vytvoří nový. Prý jsem ale taky bude něco přidávat aby to nebylo na mě, i když si změní jméno (přece jen, to Temná Víla Terka je už lehce neaktuální, to akorát já jsem tak líná, a nechce se mi to přepisovat :D). Měla by tady mít přezdívku Black star, jestli jí tedy do té doby nenapadne něco lepšího. I když pochybuji o tom, že má čas přemýšlet vůbec na tímhle blogem, jedině kdyby jí probudilo slunce (má trochu obrácený režim i když jí ho škola docela narušuje), a teprve až po dlouém nadávání by možná se zamyslela nad svým snem, a nějak by z toho vyvodila novoule dokonalou přezdívku. No, dost už snění xD. Podle všeho se teď jejich bytem ozývají hlasité tóny punkové hudby, do toho ona zpívá, a sousedi buší na dveře xD. Začala jsem psát novou povídku která by měla být něco jako knížka. Ale ještě nevím jestli jí sem budu dávat. Bude to o oživlých panenkách. I když to je dost špatný popis. Technicky oni jsou mrtvé až jako naše dnešní panenky. Ale už dost prozrazování. Rozhodnětam bude dost lolity, panenek, ztracených bot a prvků z Alenky v říši divů. Do komentů mi pište, jestli mám tady tu knížku uveřejňovat. Musel by mi to někdo číst a komentovat, jinak by to bylo na nic. Ještě ale nemám ani dopsanou první kapitolu, tak to zas tak rychlé nebude, ale v hlavě už mám sestavený různý ty věci okolo světa panenek (odjakživa mi jdou lépe detaily než samotný příběh). Taže doufám že jste se přes to ohromné množství závorek prokousali. Užijte si Vánoce. Pak vám napíšu jak to u nás proběhlo. Jestli tedy nebudu v pátek sem datlovat živou zprávu, a přitom se dívat na padající kometu. xD

Co v poslední době hraju

12. prosince 2012 v 8:04 | Půlnoční Víla Lea |  Články
Už sice nehraju tolik her jako dřív, ale pořád mi něco tak trochu vyplňuje volný čas. První hra se jmenuje Fantasyrama. Je to spíš taková farmička. Kdo z vás hrál Farmeramu tak víte. Akorát je to s trochu větším fantasy nádechem. Je to spíš taková oddechovka, ale pořád je ve vývinu. Přece jen byla spuštěná teprve v červnu. Kdo máte radši nšjaký akčnější hry tak to pro vás asi moc nebude. Je to vyloženě jen na zaplnění volného času. I když, hodně často hru zpestřují různé akce. Tady jsou nějaké obrázky.




Tady máte logo,
hlavní město hry Fantasie,



a tady máte takový příklad zahrady.




Jako další hru hraju World of Warcraft. Tuhle hru znáte asi líp :P :D. Hraju za Blood elfa. Jako první jsem ale hrála za Night elfa, a pak za Pandarena. Zatím mě to nejvíc baví za toho Blood elfa. :D

Video na píseň Still doll

6. prosince 2012 v 18:24 | Půlnoční Víla Lea |  videa
Dneska jsem si vzpomněla na jedno video, které dělala moje bývalá spolublogerka se svou kámoškou. Ale už je docela starý, tak si nejsem úplně jistá, jestli sem vám ho sem už někdy dávala, ale myslím že nedávala. Je na mojí oblíbenou písničku od Kanon Wakeshima, jen tak mimochodem, Tery říkala, že by sem možná zase začala psát články, ale bůhví jak to nakonec bude. :) Mám dopsanou už jednu povídku, ale dám vám jí sem až 29.12. protože ten den jí budu dávat do soutěže. Pak mám ještě jednu povídku, a ta je taky už skoro dopsaná, takže se máte na co těšit.




Doufám že tento blog ještě někdy navštívíš.