Zákaz kopírování všech příběhů!!!
Všechny reklamy dávejte do komentů ZDE!

Doll house 2. kapitola-Už jen kousek

3. března 2013 v 14:33 | Midnight |  Příběhy
Vymrštila jsem se do sedu, a vyděšeně se začala rozhlížet. Úlevně jsem si oddychla. Byla jsem stále ve svém pokoji. Ještě jsem živě cítila, jak se mi několik střepů zarylo do kůže, a když jsem se je pokusila vyndat, jak mi rozedrávaly maso. Bylo to tak skutečné. Prohrábla jsem si vlasy. ,,Ale zároveň nemožné.'' zašeptala jsem si sama pro sebe, a konečně se mi za celou dobu mihl po tváři úsměv. Jak jsem si jen mohla myslet, že něco tak bláznivého může být skutečné? Otočila jsem hlavu ke straně. Zorničky se mi děsem rozšířily, a já se co nejvíc přitiskla k ledové zdi. Svůj pohled jsem upřela na Sophie a jen čekala na chvíli, kdy zase obživne. Nic se ale nestalo. Klidně ležela na posteli, na obličeji jí pohrával úsměv, a svýma knoflíkovýma očima nejspíš sledovala smítka prachu vznášející se volně v prostoru. Zakroutila jsem nad svou hloupostí hlavou, a seskočila z postele. Chtěla jsem už odejít do obýváku, ale stále jsem měla hrozný pocit, že mě panenka sleduje. Rázně jsem k ní přistoupila, popadla ji, a schovala do jedné ze zásuvek, kterých bylo v mém pokoji tisíce. Ještě dřív než jsem zavřela víko jsem na ní pohlédla. ,,Omlouvám se.'' zašeptala jsem směrem k ní, a poté panenku obklopila tma. Morgan ještě krabici zatížila dalšími nádobami. Hned měla lepší pocit z toho když jí neviděla. Celý den proběhl až překvapivě dobře. Až na to, že když se mi něco povedlo, ihned jsem si vzpomněla na tvář té dívky a smích Sophie, a radost mě přešla. Bylo to jako příležitostné závaží. Vždy když jsem myslela že na tu noční můru zapomenu, vzpomínka na ní mě ihned tvrdě srazila na kolena. Mou jedinou útěchou a mantrou, kterou jsem za ten den řekla snad stokrát bylo: ,,Byl to jen sen.'' Když teď na to vzpomínám, chytám se za hlavu a křičím, jak moc jsem se mýlila. Následující dva týdny byly ještě horší než jsem myslela. Začala jsem silně pochybovat o svém zdravém rozumu. Když jsem někdy prošla kolem zrcadla měla jsem pocit, že jsem tam snad zahlédla nějakou cizí tvář. Ale když jsem se podívala znovu, nic zvláštního na mém odraze nebylo. Přistihla jsem se, jak si zblízka prohlížím své oči. Měla jsem občas pocit, že se modrá barva mých očí smršťovala pomalu k zorničce, a zanechávala za sebou temné prázdno. Vše to ale rázem zmizelo. I ve škole si toho po pár dnech všimli. Když jsem se po pár dnech podívala do zrcadla, vůbec jsem se nepoznávala. Vlasy zplihle lemovaly popelavý obličej, na kterém ulpívaly dříve výrazné oči. Ještě před nedávnem byly zářivě modrošedé jako obloha před bouří, ale dnes byla jejich barva téměř vybledlá. Většinou když se podíváte do něčích očí, vidíš tam sám sebe, a taky takovou tu jiskru. Prostě náznak života. To mé oči pozbývaly. Ať jsem se dívala jak jsem se dívala, nic tam nebylo. Jen nikdy nekončící tma. Následujícího rána jsem se opět probudila jako každý den do tmy. Jen letmé světlo z vedlejšího pokoje ozařovalo pruhem světla místnost. Nespokojeně jsem se protáhla, a pokusila se posadit. Najednou mě něco prudce udeřilo do hrudi, a já se opět svalila do polštáře. Připadalo mi, jakoby se něco každou minutou probořovalo stále hlouběji a hlouběji do mé hrudi. Vztáhla jsem ruce ke krku a bolestně zasýpala. Za chvíli jsem už slyšela mamčiny kroky. ,,Stalo se něco?'' zeptala se mě starostlivě. Zavrtěla jsem hlavou. ,,To bude dobré.'' snažila jsem se jí uklidnit, ale v podání mého hlasu to spíše připomínalo prosbu o pomoc. Mamka položila svou ruku na mé čelo. Hned na to jí ale odtáhla. ,,Proboha vždyť úplně hoříš. Počkej dojdu pro teploměr.'' a zmizela ve vedlejší místnosti. Dál jsem slyšela už jen nějaké štrachání a následně rychlé kroky. Jakmile mi ho podala, vrátila se zpátky do obýváku. Když se vrátila aby teploměr zkontrolovala, lehce při pohledu na něj nakrčila nos a svraštila obočí. ,,Je to jasné. Dneska nikam nejdeš. Vezmu si v práci poloviční dovolenou a pak za tebou přijdu.'' rozhodla mamka. Morgan nic nenamýtala, jen převřela oči a sledovala barevné jiskřičky před jejíma očima, jakoby snad jen čekala na chvíli kdy jednu z nich chytí. Když si Morgan přinesla peřinu do obýváku, její matka už splašeně pobíhala po bytě a stále si něco pro sebe mumlala. Ale ať se Morgan snažila sebevíc, nedokázala rozeznat ani jediné slovo. Vlastně jí chvilkami připadalo, že její matka mluví nějakým cizím jazykem. Hned nad tím ale zavrtěla hlavou ,až jí její vlasy rovné jako hřebíky, a tak černé že místy házely odlesky modré či fialové zakryly unavený obličej. Úsměv na její tváři teď působil spíše jako škleb. ,,Nebolí tě v krku? Všimla jsem si že chraptíš.'' prohodila mamka zády ke mně, zatímco nalévala čaj do hrnku. Přikývla jsem. Až potom mi ale došlo, že mě vlastně nemůže vidět. ,,Jo…trochu.'' dořekla jsem. ,,No hold až přijdu udělám ti šalvěj.'' Ani se na mě nemusela koukat aby věděla jak moc jsem protáhla obličej. Otočila se ke mně a rozhodila rukama. ,,No co mám jiného dělat? Na krk je to nejlepší. Nevymýšlej si.'' a s těmi slovy položila na stolek přede mnou nějaký prášek a vedle něj hrnek ještě s vařícím čajem, ze kterého stoupala pára. Jakmile se za mamkou zavřely dveře, zavřela jsem oči. A netrvalo dlouho, a upadla jsem do říše snů, kde na mě z dáli Sophie křičela, a mezitím mě začaly odevšad obklopovat stíny. Propadala jsem se stále hlouběji a hlouběji. Nerozeznávala jsem co na mě Sophie volá, jelikož jsem se brzy probořila až po vlasy od temnoty. Nemohla jsem se hýbat, jen jsem cítila jak se mi postupně rozpadají části těla. Tu noc hustě sněžilo. Vítr foukal je jemně, a pohrával si s vločkami ze strany na stranu. Většina lamp, které osvětlovaly ulici jen tak mírně poblikávala, a vydávala jen minimum světla. V té ulici všichni lidé spali. Všichni, až na jednu ženu v domě, která nervózně seděla v obýváku, a lámala si klouby, a jednu tajemnou ženu, která jako duch proplouvá ulicí, pečlivě skrytá pod elegantním deštníkem. Decentní klepání mě vytrhlo ze zamyšlení. Vylekaně jsem sebou cukla. Už je tady! Bylo to naivní přání. Jako robot jsem přistoupila ke dveřím. Prsty jsem zastavila asi centimetr od kliky. V těch několika vteřinách jsem svůj nervózní obličej skryla za masku ,,nečinně přihlížející.'' Pomalu jsem otevřela dveře. Vypadala naprosto stejně. Jako by jsem odtamtud odešla teprve před dvěma lety, a ne před polovinou života normálního člověka. Plouživým krokem vstoupila do předsíně, deštník položila na botník, a z hlavy si sundala temně modrý slaměný klobouk se stříbrným prošíváním. Zářivé, zrzavé vlasy v barvě posledních slunečních paprsků měla stejně jako vždy pevně svázané na temeni hlavy v úhledném uzlu. Jen po stranách tváří jí splývaly dva vlnité prameny. Obličej měla téměř průsvitný. Jediné, co bylo na něm výrazného byly velké šedivé oči, které již dlouhou dobu figurovaly v mých nočních můrách. S širokým úsměvem se na mě podívala. ,,Vypadáš jinak.'' konstatovala hned potom co mě zrentgenovala pohledem od špiček prstů po kořínky vlasů. Falešný úsměv jsem jí oplatila. ,,To o tobě říct nemůžu.'' Bývaly jsme přítelkyně. Vlastně velmi blízké. Ale to bylo předtím, než mě královna poslala do tohohle bezútěšného světa pod falešnou záminkou, a poté mi nedovolila se vrátit. Povzdechla jsem si. ,,Co tu chceš Victorie?'' zeptala jsem se jí. Victorie naklonila hlavu na stranu. ,,Myslím že to víš až moc dobře.'' Podívala se mi přes rameno. ,,Nepozveš mě dál?'' Místo odpovědi jsem jí uhla. Victorie se v obýváku škrobeně posadila na pohovku, zatímco já jsem vytáhla ze samotných útrob skříňky čajový set z levandulového porcelánu, zdobený fialkami převázané černou stužkou. Zamyšleně se podívala na několik šálků, talířků, cukřenku, omáčník a roztomilou konvičku. Připadalo jí, že se jí v rukou snad roztříští. Tenhle servis použila naposledy, než jí královna vyslala. Porcelán byl o moc křehčí než normální tenký porcelán. Vyráběl se pouze tam, odkud pocházím a byl vyroben pro něžné ruce panenky. Měla jsem co dělat abych ho nerozbila. Bylo mi jasné, že si Victorie všimla toho, jak se měním v člověka. Jeden šálek jsem postavila před Victorii, a sama jsem se s druhým hrnečkem posadila naproti ní. Victorie si neslyšně usrkla, a poté šálek položila na malý talířek. ,,Poslala mě královna. Tvá dcera měla dorazit již před týdnem.'' Niobe, jak se matka Morgan jmenovala, sklonila pohled. Victorie si povzdechla. ,,Copak si nevzpomínáš na to jak probíhá proměna?'' Niobe jako na svou omluvu položila na stůl Sophie. Když uviděla Victoriin tázavý výraz vše jí objasnila. ,,Našla jsem jí zabarikádovanou v jedné z krabic. Nejspíš Morgan ten první sen pěkně vylekal. Sophie pak nemohla plně dokončit proměnu.'' Victorie přikývla na důkaz toho že rozumí. ,,Vidím, že jsem přišla v pravou chvíli. Další týden by už nepřežila.'' Niobe na chvíli odešla, aby uložila Sophie k Morgan do postele, a poté se ihned vrátila do obýváku. ,,Za týden pro ní můžeš přijít.'' zakončila Niobe, a tím jasně naznačila, že už se nemůže dočkat až Victorie odejde. ,,Myslela jsem že se budeš chtít vrátit s námi.'' konstatovala Victorie. ,,O to tě požádala Vivienne?'' zeptala se s výsměchem v hlasem Niobe. Victorie sklopila hlavu. ,,Ne. Byl to můj nápad. A královna ho schválila. Už se já po tobě taky stýská.'' Niobe se zasmála. ,,Stýská se jí po mně?! Vážně?! Tak proč mě sem tedy vyhnala pod falešnou záminkou?'' Victoriina tvář zůstala kamenná. Jen matně Niobe zahlédla jak se v jejím levém oku zaleskla slza. Musel to ale být jen optický klam protože ony neplakaly. Nikdy. Nebyly toho schopné. ,,Svůj úkol si už splnila. Máš právo se vrátit.'' Niobe se nahnula k Victorii, a upřela na ní své fialkové oči. ,,Úkol, kvůli kterému jsem sem byla vyslaná jsem splnila už před padesáti lety. Rozhodně nebudu Morgan připisovat k té Viviennině zvrácené strategii jak rozšířit Dolliu.'' Její hlas by nejspíš normálního člověka dorazil až na samotné dno. Její slova připomínala jiskřivé žiletky, které se pomalu a bolestivě zařezávaly do masa osoby, na kterou byla slova určená. Victorie ale nebyla normální člověk. Usrkla si z šálku, a lehce přitom přivřela oči až se jí dlouhé řasy roztřásly. Vzala Niobe za ruku, a otočila jí k sobě vnitřkem zápěstí. Zoufale si povzdechla. ,,Jen se na sebe podívej Niobe.'' A s těmi slovy jí přejely nehtem po tenké pokožce, pod kterou jasně cítila pulzující krev. ,,Strávila jsi tu až moc dlouhou dobu. Odejdi s námi. Nikdo z nás nechce o tebe přijít.'' Niobe se jí vysmekla a přitáhla si zápěstí k sobě. ,,O tomhle se tu s tebou teď nehodlám bavit!'' Victorie zlomeně položila šálek na konferenční stolek, vstala a náznakem si oprášila půlnočně modré šaty prošité stříbrnými nitkami. ,,Už bych měla jít. Máš ještě šanci se rozhodnout než si přijdu pro tvou dceru.'' a při těch slovech si nasadila klobouk. Niobe si založila ruce na prsou. ,,Já své rozhodnutí nezměním.'' Victorie se smutně usmála. ,,Ráda jsem tě zase viděla Niobe.'' zašeptala hlasem lehčím než vítr než za sebou zavřela dveře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 8. března 2013 v 18:14 | Reagovat

hmm Niobe!:D
Takový strašidelný..ale je to skvěle napsaný!:)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Doufám že tento blog ještě někdy navštívíš.